Jmenuji se Fredegar Buclík a jsem hobit. Ale to trochu předbíhám. Vraťme se o kousek zpět, ano?

Budík mi zazvonil v 5 ráno a znovu jsem absolvoval těch nádherných 40 minut jízdy z hotelu v novozélandském Hamiltonu zvlněnou venkovskou krajinou k Hobitínu. V základním táboře jsem skoro neměl čas zhltnout rychle snídani a už mě hnali do stanu s kostýmy, abych tam shodil své lidské šaty a navlékl hobití kůži.

Musím říct, že tyhle druhé šaty byly vlastně neuvěřitelně pohodlné. Volné, semišové a hřály tak, že zahnaly ranní chlad a zakrývaly dost, aby mi chránili moji jemnou těstovitou bílou pleť fototypu „žiju v kině a před počítačovým monitorem“ před spalujícími slunečními paprsky.

S jarem v patách jsem zamířil k místu, kde mi nasadili hobití uši, další neškodný proces (bolest a mučení nastaly až později, když mi uši sundali a lepkavé zbytky lihového lepidla se mi asi týden odmítaly pustit kůže a vlasů), a pak jsem zamířil do přívěsu s maskérnou.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si musel nechat oholit vousy. Vsadím se, že spousta čtenářů AICN chápe, proč tenhle krok nepatří k mým oblíbeným. Velcí hoši používají své plnovousy jako štíty. Můj štít mi sebrali, protože obyvatelé Kraje jsou bezvousí, takže na filmovém plátně zůstanou navždy zvěčnělé mé povislé tváře.

Pěkná dáma jménem Ricci-Lee dala mojí podrážděné světlé bezvousé tváři pěkný solidní hobití vzhled, růžové líce a tak. S parukou byla až neuvěřitelná spousta práce, síťku mi připevnili k mým skutečným vlasům spoustou sponek a nakonec… lepidlem. Moje vlastní vlasy doslova polili sprejem na vlasy určeným snad do těžkého průmyslu a ulízali co nejvíce k hlavě. I potom ještě následovala spousta tahání, než mi paruku konečně upevnili, ale když jsem ji měl nasazenou, vypadala skvěle. Samozřejmě jsem si na ni okamžitě nasadil měkký hobití klobouk, ale i pod ním byly pořád vidět divoké kudrliny.

Až do tohohle okamžiku jsem se pohyboval v základním táboře ve svých botách a ponožkách. Přišel čas, abych odhodil poslední část lidskosti a podstoupil poslední krok přeměny. Ano, přesně, na řadu přišly nohy.

U Pána prstenů se nohy nasazovaly jako boty, přilepily se na kotnících, což znamenalo, že je na konci každého dne bylo potřeba zase odlepit. Když jsem krátce navštívil natáčení Návratu krále, viděl jsem, jak tento proces podstupuje Elijah Wood; připadalo mi to tehdy celkem příjemné, jenže když to člověk musel absolvovat každý den v roce, nejspíš už to zrovna nejpohodlnější věc na světě nebyla.

Technologie hobitích nohou za posledních deset let pokročila. Už to nejsou jen chodidla, ale celá silikonová kůže, do které vám vlastní nohu opatrně vsune velmi trpělivý člověk přes protetiku (v mém případě pěkné děvče jménem Heather McMullan), až vám pata zapadne do rozplácnutého chodidla a pak vám kůži nohy vytáhnou až nad koleno.

Výsledkem je jednolitý kus, který je bezpečný a dokonce je pod bosou nohou i trochu vycpaná. V některých hobitích chodidlech byla dokonce ještě jako by malá chodidýlka s vyztuženými prsty, takže když je měl člověk nasazená, mohl se skutečně palcem jedné nohy poškrábat o protetiku.

Já měl běžná hobití chodidla, která byla kupodivu pohodlná, dokud člověk nenašlápl naplno patou na ostrý kámen. Což se taky stalo. Hned několikrát. Omlouvám se, pato moje. Prosím za prominutí.

Po dokončené proměně v Hobita mě převezli do Hobitína a pomalu jsem se vydal k Zelenému drakovi, kde už stálo tržiště. Celou cestu jsem se snažil zvyknout si na své měkké chlupaté nohy, a než jsem na místo konání trhu dorazil, docela jsem je ovládal.

A tam, na místě, byl blázinec. V blízkosti slavného mostu a mlýna stál obří jeřáb Technocrane nasměrovaný k průčelí Zeleného draka, kde byly rozložené desítky vratkých stánků, prodávajících kde co, od sýra přes hračky, knihy až k drůbeži.

Řekli mi, že na záběr vyfasuju obrovského kohouta. Jmenoval se Trevor a moje role spočívala v tom, že půjdu a zaplatím za něj hobitovi, který ho prodával (na stánku měl taky kachny, holuby a kuřata), vyzvednu si Trevora, postavím ho na zem a povedu ho tržištěm. Ano, povedu. Trevor měl postroj s provazem, takže představa byla, že ho na tomto postroji povedu tržištěm.

Dostal jsem rychlokurz zacházení s kohouty, který proběhl asi takto: „Chytni ho za hruď, nezapomeň mu rukama držet křídla, nepouštěj ho a dávej si pozor na pařáty. A teď si to zkus.“ Ukazuje se, že jsem to musel dělat odmalička a s Trevorem nebyly vůbec žádné potíže, jenže bohužel jsme si my dva nebyli souzeni. Ale to opět předbíhám. Takže ještě chvíli…

Jeden z chlapíků ze štábu Hobita se jmenuje Terry Notary. Je to pohybový trenér, ale nadšenci ho budou znát z jeho věhlasné práce v letošním Zrození Planety opic. Hrál tam Rocketa.

Tenhle chlap se opravdu vyzná, pokud jde o pohyb (tajemství toho, jak dělat opici, je stáhnout boky, narovnat krk a vystrčit bradu, například) a já jsem se s ním šel poradit, jak mám chodit jako hobit. Nemohl jsem přece vypadat příliš temperamentně ani moc poskakovat, až budu rázovat na scéně.

Notary mi vysvětlil, že pohyb hobitů vychází z kolenou a že jsou pořád šťastní, rozhlíží se kolem jako děti, a všude, kam se podívají, vidí něco nového a zajímavého. Tajemství toho, jak zabránit v poskakování během chůze, spočívá v tom, že našlápnu na patu, ale pak přenesu váhu na hranu chodidla. Takže ne pata-palec, ale pata-hrana-palec.

Zkoušel jsem si to, snažil se přimět Trevora, aby šel, kam chci, tak, že jsem ho vedl nohou (nebylo to k ničemu a mě napadlo, jak asi to zvládnu, až poběží kamery), když ke mně přišel Peter Jackson a oznámil mi, že s Trevorem po scéně chodit nebudu.

„Jaký máš vztah k rybám?“ zeptal se. Nejím je, nikdy jsem z nějakého důvodu neměl žaludek na mořské potvory, ale nemám žádné fobie, když je mám vzít do ruky, takže jsem oznámil, že jsem připraven.

„Dobře. Budeš prodávat rybu Bilbovi,“ sdělil mi a pak mě odvedli ke stánku s rybami. Stál tam nějaký starší komparzista, pomocný režisér ho odvedl na jinou část scény a mě postavil za stůl, který obklopovaly koše realisticky vypadajících obřích maket ryb a úhořů.

(Poznámka: Z pochopitelných důvodů jsem u sebe neměl foťák, ale tenhle snímek stánku jsem pořídil nazítří. Je už jen zpoloviny tak načančaný, opravdovou rybu už odnesli, ale máte aspoň představu, jak vypadala moje scéna.)

Podíval jsem se nahoru a zjistil, že Technocrane míří přímo na mě. Zmocnilo se mě několik pocitů najednou: vzrušení, nervozita a provinilost. Bylo mi vážně moc líto toho chudáka, kterého z tohohle místa odvedli. Určitě si myslel, že konečně nastane jeho velká chvíle. Párkrát jsem jako teenager dělal v komparzu a znám to vzrušení, když si říkáte, že teď budete skoro v hlavní roli, a znám taky dobře to zklamání, když to nevyjde.

Takže mi bylo toho chlapíka líto, ale tenhle pocit rychle vystřídalo vědomí, že v tomhle záběru budu ve středu zájmu a že sakra ani nevím, co mám vlastně dělat.

Peter si procházel s Martinem Freemanem celou scénu, která začíná tím, že si Bilbo kupuje rybu a nervózně se rozhlíží kolem. Předpokládám, že v tuhle chvíli už má po setkání s Gandalfem a jeho návrhu na velké dobrodružství a čeká, že se čaroděj znovu objeví a bude ho s celou záležitostí znovu otravovat. Když si ode mě koupí rybu, narazí do jiného hobita jménem Starálka, který tlačí kolem kolečka se zeleninou, a Bilbo se ho ptá, jestli někde kolem neviděl čaroděje.

Přes několik stánků zahlédne Bilbo cosi, co považuje za Gandalfův špičatý šedý klobouk, a pokouší se skrýt, obvykle za jiné hobity, například toho zmateného Starálka a netečný hobití páreček na romantické procházce tržištěm. Tenhle párek hrají moji dva přátelé Aaron a Kaela Morganovi, se kterými jsem absolvoval už mnohá novozélandská dobrodružství v minulosti a nedali si ani tentokrát ujít příležitost k dalšímu. Oba tady skoro až nepřístojně vyčnívali, jak byli hezcí, během nakupování se kradmo líbali a bezděčně skrývali Pytlíka.

Za zmínku stojí také to, že v téhle scéně se objeví také Oto a Lobélie Pytlíkovi ze Sáčkova, Lobélie se bude tvářit pohrdavě nad Bilbovým nepřístojným chováním, když se bude schovávat za Starálkem. Její šaty jsou až ohavně okázalé a na hlavě má ten nejpodivnější pestrobarevný klobouk, jaký jsem kdy viděl. Herečka, na jejíž jméno si nemůžu teď vzpomenout, se na tuhle roli přesně hodí. Fanoušci trilogie si možná vzpomínají, že tuto roli v rozšířené edici hrála Elizabeth Moodyová (matka z Živých mrtvých).

Všechno si to skládám teď po kouscích až zpětně. Protože záběr byl široký a já byl stále v obraze, nemohl jsem celou dobu sledovat Bilba. Musel jsem vypadat, že prodávám ryby!

Během přípravy scény mě Peter představil Martinu Freemanovi. Už jsem byla na natáčení dva týdny, ale ještě jsem se s ním nesetkal. Protože jsem už dlouho fanda britského Kanclu a taky jsem se stal obdivovatelem Sherlocka z produkce BBC, moc mě potěšilo, že je to příjemný a zábavný člověk, který je samá legrace.

Freeman se zeptal Jacksona, jestli má moje postava nějaké jméno. Samozřejmě jsem neměl, ale Peter se zmínil o stránkách, kde napíšete své skutečné jméno a ono se vám převede na hobití. Ani ne za 30 sekund už měl Sebastian Meek, Peterův úžasný, veselý a nezvykle vysoký asistent, venku iPhone a hledal.

Podle toho zatraceného webu zjistil, že hobití jméno pro Erika Vespeho je Fredegar Buclík, což je teda docela nešťastné jméno pro urostlého hobita, musím říct.

Jenže už bylo pozdě. Jackson a Freeman to zaslechli a okamžitě jsem měl své oficiální jméno. Podle mě Freeman chtěl to jméno v prvé řadě znát proto, aby se měl čím zabavit, když vybíral rybu a hovořil během toho se statným prodavačem, jako by ho vídal každý týden.

Takže při každém záběru to bylo „Příští pátek na shledanou, pane Buclíku,“ nebo „Vezmu si tuhle, Freddy.“ Většinou jsem byl pan Buclík.

A právě v tuhle chvíli, kdy jsem se cítil sám se sebou superspokojený, právě v tuhle chvíli se objevila skutečná hvězda téhle scény… ale co říkám, celého filmu. Možná se mýlím, ale myslím, že tohle je jeho filmový debut. Tahle budoucí filmová hvězda, nositel Oscara a lidumil se jmenuje Leroy a okamžitě se na něj soustředila pozornost všech na scéně.

Leroy je obrovské prase. Když říkám obrovské, myslím opravdu mohutné, dobrý metr a půl vysoké. A to na něm nebyla jediná mohutná věc, abych pravdu řekl. Když Leroy procházel kolem, všem okamžitě padl zrak na jeho obří varlata. Ano, mám opravdu na mysli jeho obrovské koule, o kterých se rychle šířila zvěst po celém tržišti.

O pár dnů později se mi podařilo Leroye vyblýsknout. Nemohl jsem jeho koule nechat nezdokumentované. Podařilo se. Pohleďte na Leroye v jeho celé kráse!

To je co?!? Nebojte se, hobit bude pořád rodinný film a Leroyovy vnady se do záběru během natáčení nedostaly. Myslím, že na to, aby se v 3-D objevily koule takhle velké, musí existovat zákon, nebo by aspoň existovat měl.

Takže široký záběr začal na nás a pak ujel dozadu, aby ukázal obří trh a všechen ten ruch nákupního dne, zatímco Martin jede svoji akci.

Přinesli mi opravdové (mrtvé) ryby a Martin na jednu ukázal, obvykle s „Hmmm… tamtu, buďte tak hodný, pane Buclíku“ a já ji s úsměvem vzal, hodil ji na kus papíru, jednou ji zabalil a pak jsem ji zamotal ještě do jedné vrstvy, než jsem mu ji předal. Zatímco já jsem balil rybu, Freeman se nervózně rozhlížel.

Podal jsem zabalenou rybu panu Freemanovi, který mi poděkova a vložil si ji do košíku, kde už měl rajčata a další zeleninu, a zamířil pryč, aby se srazil s Worrywortem.

Samozřejmě jsem potřeboval něco dělat, zatímco Freeman a Worrywort absolvovali svůj výstup, protože jsem byl pořád vidět v pozadí, takže mi navrhli, abych buď ryby čistil od šupin, nebo je vyvrhoval. Brzo bylo jasné, že za pár záběrů by bylo po čištění, takže rozhodnutí padlo na vyvrhování, protože po každém záběru jsem mohl znovu nacpat vnitřnosti zpátky do ryb a provést všechno znovu dokola.

Nemusím snad říkat, že než nastala doba na oběd, ty tři nešťastné rybí mrtvolky už jsem vyvrhl bůhvíkolikrát a navíc si poležely pěkně dlouho na slunci. Takže se přidal i zápach. Nakonec jsem téměř celou dobu trávil odháněním much, takže jsem měl celou dobu v záběru co dělat. Mohl jsem střídat mezi čištěním ryby a odháněním much.

Ovšem nejlepší vzpomínky, které mám ze svého dne, patří těm 45 sekundám před každým záběrem, protože to jsme si s Freemanem sami dva jen tak vtipkovali. Jackson chtěl, aby všichni na scéně byli živí. Hobiti jsou koneckonců spokojený, veselý národ. Pořád nás komparzisty popoháněl, abychom se procházeli, byli uvolnění a šťastní. „Bavte se a smějte! Povídejte si a smějte se!“

Zpravidla to znamenalo, že buď pan Freeman, nebo já jsme pronesli nějaký vtípek (obvykle o Leroyových vnadách) a smáli se opravdu nebo se dali do komicky přehnaného smíchu, kterým jsme se přenesli do příjemné nálady, když se ozval povel k akci.

Už se chýlilo k obědu a já myslel, že mám svůj velký den za sebou, ale než všichni odešli, Peter, Andrew Lesnie (ten skvělý hlavní kameraman) a ostatní připravovali další záběr, detail na to, jak ryba dopadne na papír, pak se kamera stáhne zpátky, aby bylo vidět moje temeno, když jsem balil rybu, potom můj tlustý obličej, když mu podávám rybu. Také měli dobrý, bližší záběr na nervózně se rozhlížejícího Martina. Kamera mě opustila a zabrala Martina z jiného úhlu a pak ho sledovala pryč k pokračování scény.

Peter uvažoval, že tempo je trochu pomalé, tak mě požádal, abych zabalil rybu jen jednou, ale když jsem to při příštím záběru takto udělal, zastihl jsem Martina právě na začátku toho nervózního rozhlížení.

Freeman žádal, že mám rybu pořád balit dvakrát, aby měl čas na rozhlížení, a Peter souhlasil, pokud ovšem já trochu zrychlím. Jacksonovi se zalíbil ten moment, kdy Bilba vytrhne prodavač ryb z jeho paranoie, takže mě vybídl, že bych ho měl nějak upoutat, až skončím s balením.

Vzhledem k tomu, že jsem věděl, že nemám mluvit, mohl jsem buď zamávat tou zabalenou rybou Bilbovi před obličejem, nebo ho přátelsky poplácat. Zkusil jsem to s poplácáním, ale evidentně to moc dobře nevypadalo. Terry Notary mi to naznačil slovy, že mu tenhle pohyb připadal příliš moderní a Peter se objevil krátce poté a vybalil to na mě o něco otevřeněji. „Líbí se mi, že ho přerušíš, ale to poplácání vypadalo úplně blbě.“

„Skvělé,“ pomyslel jsem si. „Kazím film.“

„Co kdybychom mu vymysleli text,“ navrhl Jackson.

„Ale proboha! Už jsme ti dali jméno, teď ještě dostaneš text?!? Co bys ještě chtěl!?!“ vykřikl Martin Freeman v hraném pobouření. Odpověděl jsem, že kdyby nebyl tak pečlivý, tak by žádný pan Buclík nemusel v prvé řadě vůbec vzniknout.

„Jak dlouho jsi říkal, že tady budeš,“ zeptal se Martin.

„Do prosince,“ odpověděl jsem.

„Á. Tak to z tebe do 18. listopadu uděláme Bilba,“ uzavřel Freeman.

Bylo rozhodnuto, že prostě pronesl „pane“ a podám mu rybu. V žádném případě nejsem herec a teď jsem měl najednou něco pronést na kameru. A musel jsem to pronést jako hobit, to znamená, že jsem na to slovo musel dát důraz.

Musím nahlásit, že můj první pokus nebyl právě úspěšný. Nejen že se obávám, že můj hobití přízvuk byl hraný zhruba tak, jako kdyby Moravák zkoušel Pepíka ze Žižkova, podle Jacksona jsem byl moc nevýrazný. Docela jsem se opotil. Jacksona napadlo, že bych měl svou repliku pronést už během balení. Takže nestačilo už říct jen „Pane,“ nakonec jsem skončil s pěkně protáhlým „…Tady to je to, pane!“

Důležité na tom bylo, aby to znělo žoviálně. Chtěli vidět záblesk v očích, usměv na rtu. Veselí šťastní hobiti, vzpomínáte?

Když jsem to takhle zvládl, Jackson se soustředil na načasování zbytku scény, takže jsem to buď dokázal jakž takž slušně, nebo to se mnou vzdal jako se ztraceným případem a napraví můj strašný přednes při postsynchronech, kdy mě nechají předabovat nějakým talentovaným hercem.

Začátek záběru začínal na mých rukou, když plácnu rybou a zabalím ji. Uvědomil jsem si, že čisté, čerstvě umyté poobědové ruce by asi nešly, takže jsem se rozhlížel po tom, s čím pracuju. To, co se nedostávalo na make-upu, jsem si víc než bohatě doplnil v rybích vnitřnostech, které byly čerstvé… a už vlastně nebyly.

Byl jsem na sebe tak hrdý. Moje ruce vypadaly nechutně, chuchvalce tučných zbytků ryb uvízlé na těch správných místech, dokonce jsem měl pro dotvoření textury ještě i pár nalepených šupin. Šťastný jako blecha jsem prošel celou generálkou s těmahle filmovýma rukama.

Asi po 20 minutách a těsně před prvním záběrem jsem se chystal si osvěžit nános zpola zaschlých rybích zbytků a v tu chvíli jsem zjistil něco neuvěřitelně děsivého. Z vnitřností vylézaly desítky drobných průsvitných červíků, vrtěly se jako v nějaké noční můře.

Jen okamžik trvalo, než mi došlo, že jsem si do toho svinstva namáčel ruce. Podíval jsem se na ně zblízka a samozřejmě mi na nich spousta těch drobných parazitů lezla taky. Soucitně naladěný člen štábu mi podal vlhčený kapesník a já si se znechuceným úšklebkem setřel červy a nechal si do záběru na rukou jen (odčervenou) špínu.

Show must go on, jak se říká, a záběr jsme zvládli. Jen doufám, že jsme k němu nedostali ještě něco návdavkem.

Musím říct, že celý štáb byli samí zachránci. Museli se starat o 60 dospělých hobitů, 10 hobiťat (včetně dvou dětí Richarda Taylora), zvířata, Leroyovy koule a další velké problémy, a přitom byli vždycky okamžitě u vás, když jste chtěli vodu nebo deštník, pod kterým byla aspoň trocha příjemného stínu.

Zanedlouho už tahle moje malá role v tomhle dobrodružství skončila. To už jsem měl pocit, když jsem se šoural zpátky k vozítku do hlavního tábora, že v hobitích nohou mám dvě malá zahradní jezírka, protože mi tam natekl pot z celého dne.

Zní to nechutně, bylo to nechutné, ale co rozhodně nechutné nebylo, byl ten skoro orgastický pocit úlevy, když mi ty dvě bestie jedna statečná osoba z maskérny v obláčku dětského pudru stáhla z nohou. Jasně, tohle muselo být dost nechutné, jenže rozhodně ne pro mě, to mi věřte. Bylo to boží!

Zeptal jsem se, jestli bych si nemohl ty svoje nohy nechat, načež mi Heather z protetiky soucitně odpověděla, že „v žádném případě“. Hlavou mi proběhly scénáře s vloupáním, jenže to bych musel být snad MacGyver, abych je dokázal propašovat ze základního tábora.

Pozorovat, jak na konci dne pan Buclík kousek po kousku mizí, bylo trochu smutné, ale ta sladká úleva, že jsem přišel o tu svědící paruku, rozplácnuté nohy, umělé uši (které mi celý den dusily okolní zvuky) a můžu se vrátit zpátky do svého pohodlného civilního oblečení, ten pocit vyvážily.

Mám nově získaný respekt ke všem těm, kteří tímhle procesem musí procházet každý den, ať už to byl Elijah Wood, Sean Astin, Billy Boyd a Dominic Monaghan v Pánovi prstenů nebo Martin Freeman teď tady. Trpaslíci to mají ještě stokrát horší. Obří plnovousy, nosy, protetika na rukou, tlusté kostýmy. Nezávidím jim.

Takže to je příběh Fredegara Buclíka, prostého prodavače ryb, který se trochu otře o dobrodružství. A tím dobrodružstvím myslím samozřejmě Leroyovy koule.

A teď chvíli na jinou notu, tentokrát se podíváme zase na nového člena týmu! V každé zprávě představím jednoho člena hobitího štábu, který často tvoří neopěvovaní hrdinové filmařiny.

Dnes budeme pokračovat mužem, o kterém už jsem se zmínil dřív, Terrym Notarym.

Terry je trochu teď trochu víc v kurzu než většina ostatních ze štábu, a to díky svému úžasnému roku. Ať už jde o ztvárnění Rocketa ve Zrození Planety opic, přes hlavního vetřelce v Útoku na věžák až po roli poradce u Hobita; prostě Notary je člověk na vzestupu.

Kariéru začal jako kaskadér v Grinchovi od Rona Howarda. Jednoho dne při natáčení si Notary všiml, že kaskadéři se pohybují každý jinak, a napadlo ho, že by měli mít jako obyvatelé Kdosic všichni jednotné pohyby, nějak konzistentní, aby nebyli všude.

Notary přišel se základními pohyby a trasami, a učil to tým, když si ho při tom všiml Ron Howard. A ten vlastně odstartoval celou jeho kariéru, protože ho najal jako pohybového trenéra. Zpočátku nevěděli, jak téhle práci říkat, a Howarda napadlo, že když mají na natáčení dialektové trenéry, proč by nemohli mít taky pohybové trenéry?

A tak to celé začalo. Postupoval po žebříčku a skončil na Novém Zélandu.

Na natáčení Hobita znovu učí pohyby a ví přesně, jak se pohybují různé rasy obyvatel Středozemě. Chůze, běh, krčení, řeč, spánek, pády, jezení, práce, bojování, co si jen představíte, všechno vám popíše do nejdrobnějších detailů, které každou rasu odlišují.

U hobitů, jak už všichni víme, vychází pohyb z kolen, vždy mají úsměv na tváři a jejich oči snadno přivábí pohyb, barva a lesklé věci. Trpaslíci se řídí instinktem a drží se víc při zemi. U nich pohyb vychází z břicha. Elfové jsou velmi otevření v myšlení a nepřijímají za vlastní cizí myšlenky ani nemají představu sebe samých, takže kráčejí zlehka, téměř se v pohybu vznášejí.

Neptal jsem se na to, jak chodí skřeti nebo čarodějové, ale Terry je člověk na správném místě a určitě dokáže přejít do jejich chůze stejně zlehka, jako když si my nasadíme klobouk.

Než skončíme, mám tady ještě jednu lahůdku, video, které by mohlo zvlášť zajímat fandy Zrození Planety opic.

 http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=X3RJDhM4XIA

Jak jsem říkal, Terry je ten správný muž na správném místě.

Tím tedy dnešní zprávu končím. Teď už mě omluvte, musím začít tvořit podrobný příběh pro nezbytný článek o panu Buclíkovi do tématu Tolkien na Wikipedii. Říkám si, že třeba může hrát nějakou roli ve Společenství; stařík Buclík odsekává rybám hlavy a zdržuje Nazgula tak dlouho, až se Frodo a jeho přátelé půlčíci dostanou k Rádohrabskému přívozu, a tak zachrání Středozemi před Sauronovým návratem. Taky otevřu jiná témata z tolkienových dějin, jen mi dejte vědět v komentářích.

Díky, že se mnou absolvujete moji Neočekávanou cestu! Těšte se na příští článek!

-Eric Vespe
„Quint“